Historie bišonka
Abychom pochopili souvislosti, musíme trochu nahlédnout do historie. Středověcí obyvatelé Kréty, Minojci, ostatně jako většina ostrovních obyvatel, byli námořníci. Při svých častých a dlouhých plavbách s sebou brali mimo jiné i svoje psy. Byli výbornými obchodníky, a tak se oni, stejně jako jejich pozdější následovníci Féničané, při svých průzkumných plavbách postupně rozšířili po celém Středomoří. Když objevili Gibraltar, odvážili se i na západní pobřeží, později dokonce až do Anglie. Po boku jim věrně stáli i jejich psi, kteří se tak brzy rozšířili téměř po celé Evropě.
I když se odborníci nemohou shodnout na tom, odkud přesně barbichoni pocházejí, všichni se shodují na tom, že nejdříve a nejčastěji se objevovali právě ve Středozemí, odkud se coby společníci námořníků na dlouhých cestách dostávali do stále vzdálenějších oblastí. Existují však i jiné teorie o původu bišonů. Jedna z nich tvrdí, že pocházejí z Kanárských ostrovů, přesněji řečeno z největšího z nich, z Tenerife. Proto byli také po dlouhá léta tito psi nazýváni jako „bichoni Tenerife“. Další teorie předpokládá, že původ bišonů je na španělské pevnině, odkud je španělští námořníci vyváželi za účelem prodeje nebo výměnného obchodu.
Již za vlády Františka I. (1515–1547) byl bišon velmi populární v královských kruzích a mezi šlechtou. Snad největšího úspěchu se všal dočkal za vlády Jindřicha III. z dynastie Valois (1574–1589). Sám král byl jedním z největších obdivovatelů těchto psů. Své bišonky miloval natolik, že je chtěl mít stále u sebe. Dokonce je prý nosil v košíčcích, které měl upevněné stuhou kolem krku. Ani dámy nezůstávaly v tomto ohledu nijak pozadu a bišonci byli bezmezně rozmazlováni, hýčkáni, opečováváni, koupáni a kadeřeni. Je docela možné, že právě zde byl položen základ k názvu plemene, protože francouzské sloveso bichonne znamená v překladu „hýčkat, krášlit“. Také mnoho uměleckých děl z té doby zobrazuje malého psíka, který je s největší pravděpodobností předkem bišonků a ostatních příbuzných plemen, která známe dnes. Najdete ho například na gobelínu „The lady and the unicorn“ (Dáma a jednorožec), utkaném na konci 15. století, ale také v dílech Albrechta Dürera (1471–1528), zvlášť v jeho dřevořezbách. Neméně známé je i dílo Francisca de Goyi (1746–1828) „Portrét vévodkyně z Alby“, který je ze všech uměleckých děl, zobrazujících předky bišonů asi nejznámější.
I když jim nebyl osud příliš příznivě nakloněn, bišonci stále dělali radost a přinášeli štěstí obyčejným lidem. Všude byli tito malí kočovníci pro své krásné oči a přirozenou inteligenci vítáni. Svůj vrozený smysl pro komediantství v sobě rozhodně nezapřeli. Začalo se jim říkat „psi flašinetářů z Barbery“ a byli popisovánijako „živí, inteligentní, ovladatelní a citliví ke komukoliv, s kým se spojili“. Stali se prý dokonce i průvodci nevidomých. Zřejmě jen díky svým vynikajícím vlastnostem nevymizeli bišonci tehdy ze světa, aby se po první světové válce konečně dočkali „znovuobjevení“. Několik nadšenců z Francie a z Belgie shromáždilo z válkou zdevastovaných zemí přežívající potomky těchto „cirkusových psíků“ a pokusilo se vypracovat pro ně chovatelský program. Jejich snažení poměrně brzy přineslo první výsledky. Byl vytvořen první standard plemene, a to za vydatné pomoci paní Bouctovagneiz, tehdejší prezidentky francouzského Toy klubu, a ve spolupráci a Belgien Breeder's Association. Oficiálně byl standard přijat 15.března 1933. Pozoruhodné je, že je přesně zaznamenán vznik oficiálního názvu plemene. J.C. Fred Peddie, významný chovatel a rozhodčí z kanadského Ontaria, vypráví nádhernou příhodu ze slavnostní večeře v roce 1972, pořádané u příležitosti 82. narozenin paní Nizet de Leemans. Hovořilo se o bišoncích coby o plemeni francouzského původu, jehož popularita v USA roste. Paní Leemans vyprávěla hostům, že v roce 1933, když se konalo setkání se zakládajícími členy klubu tvořícího se nového plemene, velice se diskutovalo o tom, jak se bude plemeno vlastně nazývat. Nakonec se ze zoufalství zeptala: „Jak vypadá?“ a bylo jí řečeno, že je to chmýřovitý bílý pejsek. „Dobrá tedy,“ řekla paní Leemans, „pak se bude jmenovat Bichon Frisé“ (=chmýřovitý malý pes). A tak se stalo. Dne 18.10.1934 byl bišon zařazen do Livre des Origines Fransaises, ale tím zdaleka neskončil všechen zmatek kolem názvu plemene. I nadále byl používán název Bichon a poil Frisé nebo Tenerife Bichon, a to dokonce ještě v 50.-tých a 60.-tých letech 20.století. V tehdejší době existovalo mnoho popisů členů rodiny bišonů. Nebyly to však standardy, jak je známe dnes, ale spíše hrubé charakteristiky, které se navíc u různých autorů lišily. Přesto mají svůj význam a je dobré si je přečíst, protože dokazují vzájemný vliv jednoho plemene na druhé a potvrzují domněnky o spojitosti jejich historie.
Použitá literatura: Jarmila a Jana Křečkovy: Bišon Frise